Blue Star - Články a rozhovory

DĚKUJI, BYLO TO KRÁSNÉ,

zpíval kdysi dnes už legendární elegán R.A.Dvorský, a mně dovolte, abych se k jeho díkům připojil podobně, jako to nedávno udělal současný český akordeonista a kapelník, swingař Václav Marek a jeho soubor Blue Star, a to nikoli sám, ale s Hradeckou filharmonií a s jejím kanadsko-českým dirigentem Michaelem Roháčem. Ano, s velkým potěšením vám hlásím, vážení čtenáři REVUE50plus, že se letos nečekaně, ale zato nádherně, propojily roky 1940, 2015 a 2017. Protože jsem měl v září tu příležitost a čest být u toho, nedivte se prosím, že se pokouším zasvětit i vás. Vždyť co budete dále číst, není od námětů vzpomínání na těchto stránkách vůbec daleko, naopak to s nimi velice souvisí. Ale po pořádku:

V roce 1940, kdy se neblaze proslulá nacistická okupační správa ještě nezmohla na zákaz "židobolševické a rasově méněcenné hudby" se zaoceánskými kořeny, rozhodl se průkopník swingu, dovezeného i domácího, skladatel, dirigent, zpěvák a nakladatel R.A.Dvorský, uspořádat nejen monumentální galakoncert této muziky v pražské Lucerně, ale současně toto představení uvést jako start velkého turné po okleštěné republice, tedy po tehdejším protektorátu Böhmen und Mähren. Nehistoricky myslící komentátoři to samozřejmě mohli nebo dodnes můžou považovat za počin nevhodný, falešně napovídající, že je v protektorátu všechno v pořádku, avšak naopak historicky uvažující to vzali a berou jako odvážné velké gesto, které mělo ukázat pokořeným lidem, že ideály svobody a otevřeného světa dosud žijí. (Tak už to v dějinách bohužel chodí, že totéž dá se vykládat různě, ale vždycky záleží na tom, kdo, co a proč chce vyložit.) Dvorský za tím účelem rozšířil svůj orchestr Melody Boys na třicetičlenné těleso složené z nejlepších instrumentalistů, které jsme tehdy měli. Čin se zdařil, posluchači v Praze a v dalších městech aspoň nakrátko zvedli skloněné hlavy a potěšili se. Určitě sice jen iluzí, jen snem, ale jsou chvíle, kdy jsou sny a iluze přece jen prospěšné, zvláště je-li přítomno vědomí o jejich jen utěšlivé povaze.

A hle: výše zmíněného šéfa kapely Blue Star Václava Marka napadlo, aby k 75.výročí tehdejšího koncertu uspořádal na Silvestra 2015 v sále královéhradecké filharmonie jeho obdobu, přesněji řečeno veleobdobu, protože jemu nestačilo rozšířit jen svůj orchestr, ale pozval k sobě celé symfonické těleso, takže hráčů, kteří se projektu zúčastnili, byl skoro dvojnásobek těch z roku 1940. Bylo to odvážné, ale v Hradci Králové našel pro svůj nápad pochopení, a kdo tehdy v sále byl, potvrzuje, že to bylo nezapomenutelné. Bohužel jsem k nim nepatřil. Zato jsem byl 20.září na křtu cédéčka i dývýdýčka, které z toho vzešlo, na křtu za účasti pánů profesorů Pafka a Pirka v Galerii Českého rozhlasu. Onen silvestrovský koncert nasnímalo šestapadesát mikrofonů a nevím kolik kamer (to jsem zapomněl), a tak se na něj dodatečně může podívat a jeho průběh může poslouchat každý, kdo má swingovou muziku třicátých a čtyřicátých roků minulého století v oblibě. Ta totiž, dosvědčuji to ze zkušenosti, není pouhým reliktem nebo vykopávkou, ale i mezi nepamětníky dokazuje stále životnost, jakost a přitažlivost, a věřím, ba vím, že zvláště mezi čtenáři tohoto časopisu vzbudí tenhle její obrazový i zvukový záznam nadšení. Jestliže jste v minulém čísle četli vzpomínku na Alfonse čili Al Jindru, jednoho z nejtypičtějších představitelů tehdejšího hudebního dění, nové album Děkuji, bylo to krásné vám připomene dlouhou řadu jeho kolegů, zakončenou Jaroslavem Ježkem. Ten sice na rozdíl od ostatních nebyl v minulosti zapomenut, spíše jsme zažili pokusy o zneužití jeho písní, ale zde, očištěn na svou osobitou melodiku a rytmus, září novým světlem. Výkon obou orchestrů a pěveckých sólistů je excelentní, a jestliže se vám zdá, že tady superlativy hýřím až neúnosně, mám jedinou omluvu a radu zároveň: podívejte se, poslechněte si, a pak buď suďte, nebo souhlaste. Těším se ovšem raději na souhlas.

Miloň Čepelka.